Charakteristika je slovní zhodnocení nejdůležitějších a typických vlastností nejčastěji člověka (druhého nebo i sebe samotného), nebo se může charakteristika týkat událostí či jevů. Aby člověk dokázal sebe sama, druhého člověka nebo společenský jev vylíčit co nejpřesněji, je tvorba charakteristiky typickým útvarem, jehož skladbu se učí žáci při výuce jazyka a procvičují při slohových pracích nebo kompozicích.
Slohová práce je nácvik cesty, nikoliv cíl
Vytvořit dobře charakteristiku je schopnost, která může v životě lidí nejednou pomoci. Proto je tvorba charakteristiky trvale zařazena do výuky rodného i dalších jazyků. Školní slohové práce by měly žáka naučit, jak se charakteristika osoby slovně vytváří a jak se liší od popisu.
- Zatímco popis (osoby, zvířete, věcí a dějů) si všímá vnějších znaků,
- charakteristika se týká vlastností, povahových rysů a příčin jednání.
Charakteristika osoby v praxi
Pro snadnější rozlišení jeden z případů, kdy člověk v praktickém životě využije umění vytvořit charakteristiku.
Příklad: Člověk se uchází o pracovní (nebo jinou) pozici a osoba vedoucí přijímací pohovoru vyzve: „Řekněte mi něco o sobě.“ Vyzvaný nezačne tím, že má modré oči a světlé vlasy, ale uvede vše, co formovalo jeho osobnost a co pro danou chvíli uzná za vhodné. Může to být:
- rodinné prostředí („Pocházím ze zemědělské, muzikantské, lékařské, učitelské rodiny, jsem nejstarší ze čtyř sourozenců…“),
- nejvyšší vzdělání, odborné vzdělání, celoživotní vzdělávání („Vyučil jsem se mechanizátorem zemědělských strojů, vystudoval VOŠ strojírenskou, mám řidičský A,B, T…“),
- zájmy přesahující rámec soukromí („Jsem člen SDH, od dětství závodím v požárním sportu, hraji na buben v amatérské skupině, vedu oddíl mladých turistů, pracuji jako dobrovolník v léčebně…“),
- vztah k práci („Jsem trpělivý, mám rád rychlá řešení, musím vždy přijít problému na kloub, mám rád změnu…“),
- povahové rysy („Jsem typický beran, vždy dosáhnu cíle, jsem optimista, nic nevidím černě, v soukromí jsem někdy melancholický, ale v práci náladám nepodléhám…“)
- vztah ke kolektivu („Na práci mám raději klid, když jsem sám, lépe se soustředím, jsem trochu introvert, rád pracuji v týmu, jsem zvyklý osobně zodpovídat za kvalitu práce, mám větší jistotu, když mou práci někdo kontroluje…“)
- a podobně.
Charakteristika jiné osoby: Dobře važme slova
Stejně tak postupujeme, když máme charakterizovat někoho jiného. V tom případě to děláme:
- jen na přímou výzvu („Řekněte nám něco o něm, jaký je?“)
- a neopomene připomenout – nejlépe v počátku a na konci charakteristiky – že se jedná pouze o náš vlastní soud a že se názory jiných lidí na charakterizovanou osobu mohou lišit.
Při charakteristice cizí osoby vynecháme takové postřehy, které jsou v danou chvíli irelevantní nebo až nevhodné.
Charakteristika jevů: Vhodná slova mohou pomoci přinést užitek
V praxi se můžeme setkat i s tím, že stojíme před úkolem charakterizovat co nejlépe nějakou událost nebo společenský jev. Typickým příkladem je například situace:
- kdy žádáme o dotaci nebo jinou formu finančního příspěvku na realizaci určitého konkrétního záměru,
- když chceme oslovit sponzora,
- když potřebujeme, aby veřejnost získala důvěru v činnost organizace,
- chceme přilákat nové členy do zájmového či dětského sdružení
- a podobně.
Stále jinak ve škole a jinak v životě?
Ve školních slohových pracích je učiteli obvykle dobře hodnocena jazyková košatost. V realitě života to ale neplatí, spíš naopak – působilo by to nepatřičně nebo směšně.
Příklad: Paní učitelce se možná bude líbit, když žák napíše: „Šibalským pohledem svých blankytně modrých očí dokáže Jiří obměkčit nejedno zatvrdlé srdce.“ Jestliže však chceme něco podobného vyjádřit seriózním způsobem, bude vhodnější napsat nebo říct: „Při jednání s lidmi dokáže Jiří využít svého příjemného zevnějšku a prostředků neverbální komunikace.“
Ono vůbec při vypracování charakteristiky v reálném životě platí, že je lepší volit méně slov, zato výstižných a přesných. Toho by si měl být dobrý učitel jazyka vědom a při zadávání tématu „charakteristika“ při písemné slohové nebo kompoziční práci by měl žákům/studentům podat doplňující informaci, pro jaké účely by měla jimi vytvořená charakteristika sloužit. Jedině to povede žáky ke správně volbě výrazových prostředků a nebude je stále utvrzovat v tom, že je lépe hodnocena přemíra „laciných přirovnání a jalových slov“, než vybroušená a situaci přesně odpovídající formulace.