Tuzex

“Bony, bony, chcete bony?” Generace lidí vyrůstajících po roce 1989 zná problematiku Tuzexu a odběrných poukázek – bonů, naštěstí už jen z mnohokrát opakovaného filmu Bony a klid. Pohled perspektivou filmu je ovšem velmi zúžený. Protože Tuzex, to nejsou jen veksláci, překupníci bonů. Proč byl Tuzex v socialistickém Československu zřízen? Pro koho? Jaký byl jeho smysl? Kde a od koho sháněli veksláci bony? Kolik stál bon? Co lidé v Tuzexu nakupovali?

Tuzex, zkratka pro tuzemský export

Podniky zahraničního obchodu Tuzex (tuzemský export) vznikly v padesátých letech minulého století. První prodejna, kde bylo možno koupit naše zboží určené na export nebo naopak zboží dovezené ze Západu, byla otevřena v červenci roku 1957. Byla to prodejna v pražské Rytířské ulici.

V souvislosti se začátkem historie Tuzexu je třeba připomenout jeho předchůdce, podnik Darex (dárkový export). Darex byl ovšem jiný –v něm se platilo výhradně valutami, hotovými penězi tak zvané tvrdé, volně směnitelné měny (americký dolar, britská libra, západoněmecká marka, švýcarský frank, francouzský frank).

Co byly bony? Kdo je měl?

V Tuzexu se nakupovalo za tak zvané bony (tuzexové odběrové poukázky), které vytvořily jakousi paralelní měnu. Kdo chtěl oficiálně získat bony, musel je koupit za valuty. Ale přijít k valutám nebylo snadné. V bance se nedaly směnit, a když, tak velmi malé množství pouze na tak zvaný devizový příslib vydávaný pro stranou schválenou návštěvu kapitalistického zahraničí.

Existovaly ale skupiny lidí, kteří měli přísun valut legálně zajištěný:

• například měli na Západě příbuzné, kteří jim posílali peněžní dary.
• Nebo to byli lidé pracující v zahraničí (montéři, diplomaté, námořníci, umělci…) Těm byla mzda částečně vyplácena v československých korunách a částečně  ve valutách, které za jejich práci zaplatil zahraniční odběratel/zaměstnavatel.

Jenže stát měl zájem (zjednodušeně řečeno) použít tyto valuty pro státní účely. Příjemci výdělků ve valutách tedy museli mít v Živnobance zřízený devizový účet a tak zvané tuzexové konto. Místo valut jim mohly být vypláceny tuzexové odběrní poukázky, tak zvané bony. Za ně si mohli nakoupit v československém Tuzexu zboží, na které v zahraniční neměli dost prostředků.

• Devizový účet a tuzexové konto museli mít i příjemci valut, které jim posílali příbuzní z krajin s volně směnitelnou měnou. Také oni – ve vlastním zájmu – museli směnit valuty za bony, protože „tvrdá“ měna jim jinak byla k ničemu, nakoupit za ni mohli zase jenom v Tuzexu – a bon byl prodejnější. 
• Jeden bon měl oficiální hodnotu jedné koruny československé.

Kde brali bony veksláci?

Za bony dalo nakoupit jedině v Tuzexu.  Protože jedině Tuzex byl zásoben zbožím, o které čeští zákazníci “horoucně stáli,” měli zájem o valuty nebo bony také lidé, kteří se k nim oficiální cestou nedostali.

Obraceli se tedy na vlastníky tuzexových kont, aby jim bony odprodali. Protože původní majitel prodal vždy bony dráž, než byla jejich cena – tedy se ziskem – jednalo se o akt nelegální (zákaz soukromého podnikání). Bony či valuty prodali původní majitelé:

• buď přímo zájemci (příbuzní, známí)
• nebo překupníkovi.

Slovo Tuzex automaticky asociuje slovo vekslák. Pochází z německého der Wechsel, směna. Veksláci skupovali od původních majitelů bony a valuty, jejich cenu ještě navýšili a prodávali konečným zájemcům o nákup v Tuzexu. 

• Většinu „vyvekslovaných“ bonů ovšem veksláci prodali v nějakém diskrétním soukromí. Filmová situace, kdy před Tuzexem nutí bony zákazníkům, sice není zcela nepravdivá, ale v rámci autorské licence poněkud zveličená. Takový prodej obvykle veksláci neměli zapotřebí. Bylo běžněší, že zájemce o bony sháněl veksláka, než aby vekslák naháněl zákazníky. Krom toho je film je posazen do tehdejší současnosti, a v polovině 80. let byla situace už jiná, než po celou socialistickou éru.

Čím Tuzex lákal

V Tuzexu se dalo koupit zboží rozličné – jinak nedostupné.

• Počínaje zbožím potravinářským (švýcarské čokolády, americké žvýkačky, značkové lihoviny, čabajské klobásy, uherský salám (z Maďarska), olivy, káva, kakao, čaj.
• Prací prášky a čisticí prostředky, aviváže.
• Bílá domácí elektronika,
• audiovizuální technika.
• Dětské kočárky, jízdní kola (například i domácí Favorit, v 80. letech jinak nesehnatelný).
• Obuv, deštníky, textilní zboží, bytový textil a kožená galanterie.
• Automobily západní výroby.

Džínsy, džínsy, džínsy…

Nejprodávanějším zbožím však byly džínsy a džínové bundy všech značek. “Pravé” džíny byly v 70. letech pro mladé lidi doslova společenskou “nezbytností”.

• Jejich cena se v té době pohybovala od 110 do 130 bonů.
• Konečný zákazník platil 5 až 5,5 Kčs za jeden bon.
• Zájemce pak za džínsy zaplatil od 550 do sedmi set československých korun.

Protože průměrná hrubá měsíční mzda například v roce 1977 byla 2 462 Kčs, lze směle násobit deseti pro porovnání  relativní ceny a koupěschopnosti tehdy a nyní. Přesto studenti a studentky obětovali rádi celý výdělek z prázdninové brigády, aby si džínsy mohli koupit.

Ilustrační foto: pixabay.com