Despota: Charakteristické chování

Despotický člověk chce především ovládat. Chováním despoty trpí celé jeho okolí: pracovní prostředí, okolí jeho bydliště, ale zejména rodina. Silně despotického člověka se jeho partnerce/partnerovi obvykle nepodaří „převychovat“. Z mladého despoty se stává starý despota. Jestliže se chce někdo vymanit z despotova područí, bývá nejlepším řešením jedině rozchod. Rozhodný krok ale musí učinit týraná strana.

Despotou se člověk obvykle nerodí

Despota se málokdy vyvine sám od sebe. Velmi často si svůj vzorek chování přináší ze své původní rodiny. Není neobvyklé, že se despotou v dospělosti stává člověk, který v dětství sám trpěl despotickým chováním některého z rodičů, a obvykle to bývá otec.

Vzorec chování se v rodině přebírá z generace na generaci. I když se mladý člověk na počátku vztahu může jevit jako dobrosrdečnost sama, s velkou pravděpodobností i u něho převládne to, co viděl doma: Nevážnost k ženě, k názorům jiných lidí, jejich přehlížení a pohrdání jimi.

Charakteristické chování despoty

V partnerském soužití rozhoduje sám nejen o společných věcech, ale i o osobním životě partnera/partnerky: jak a co si bude oblékat, jaký bude nosit účes, kdy a k jakému lékaři bude chodit, kde bude pracovat. Neuposlechnutí „trestá“ křikem, potupnými poznámkami, posměchem. Řečmi tupí a snižuje vážnost partnerových kamarádů.

• Nutí partnerku k pracovní revoltě: odmítnutí úkolu, přesčasů („Vyřiď šéfovi, že je blbec…“).
• Nedovolí partnerovi účast na dalším studiu nebo vzdělávání („Jsi beztak hloupá, k čemu by ti to bylo?“).
• Nepřipustí diskusi na žádné téma („Ty myslíš? Myslet není vědět!“).
• Velmi často používá zaklínadlo „Já mám vždycky pravdu, a to si pamatuj!“
• Despota je schopen navštívit partnera na pracovišti a před kolegy i podřízenými mu lát za domácí prohřešek.
• S přáteli svého protějšku se despota nestýká („Jsou to pitomci“), ve společnosti svých přátel si své partnerky ostentativně nevšímá nebo ji veřejně tupí v její přítomnosti („Poslechněte si, co ta moje nána zase udělala…).
• Při společném nákupu (zařizování společné věci) nechá nejdříve mluvit partnerku, a pak její přání veřejně shodí („To je samozřejmě pitomost, co vám moje paní řekla…“) a objednávku učiní podle vlastního rozhodnutí.
• Despota chce znát „každou minutu“ života své rodiny (manželky, dětí).
• Rozhoduje o účasti dětí na školních akcích, zakazuje ty, které se mu nelíbí. Těší ho posílat negativní vzkazy výchovným pracovníkům („Vzkaž učitelce, že je výlet blbost a že to nebudu platit. Řekni vedoucímu, že má idiotské nápady…¨ Pak kontroluje, zda to dítě vyřídilo.
• Despota bývá ve vztahu k dětem náladový, je schopen se s nimi mazlit, ale vzápětí na ně křičet a vyhnat je z místnosti.
• Na rozdíl od primitivního hrubiána despota týrá spíše psychicky, z čehož má mívá až viditelný pocit uspokojení.
• V rodinách despoty se vyskytují přímo „učebnicové“ prvky domácího psychického násilí.

Despota je špatný šéf

Studie odborníků prokázaly, že despotický člověk na vedoucím místě nedokáže vést kolektiv k dobrým pracovním výsledkům. Manažer, který křičí nejhlasitěji a používá strach jako zbraň (bossing), dostává od svých spolupracovníků celkově nejhorší výkony. Přehnané, nadměrné používání moci, které zaměstnanci vnímají jako stupňující se nátlak a v jehož důsledku jednají v rozporu se svými potřebami, brání dosažení úspěchu místo toho, aby ho podporovalo. Takoví lidé pak nejsou produktivní a měli by odejít nebo změnit své způsoby. Vedoucí pracovníci s despotickými sklony posilují u svých podřízených negativní myšlení. Nevrlé, nervózní, ukřičené chování nadřízených vyvolává u zaměstnanců strach, který vede k jistému druhu ochromení činnosti.