Že v době feudalismu patřily vesnice k nějakému šlechtickému panství a že krom šlechticů ve vesnicích bydleli sedláci, tak to je představa zažitá. Sedlák musel nejprve odpracovat svůj úvazek na panském, pak teprv mohl obdělávat své polnosti. Ale co ostatní? Každý přece statek nevlastnil. Měl třeba jenom chalupu, barák, domek? A právě tuto skupinu majitelů obydlí, ale bez pozemku nebo bez pozemku valné velikosti tvořili tak zvaní domkáři.
Kdo byli domkáři?
Venkovský statek se nedělil, ale potomci majitele statku bez nároku na dědictví také chtěli založit rodinu a někde žít. Mladí lidé, kteří odešli k nějakému sedlákovi do služby, také nechtěli do konce života setrvat v pozici čeledína, děvečky. A potom tu je sociální skupina řemeslníků, které živilo řemeslo a prodej zboží. Ti všichni museli někde bydlet, ale nemohli, či nepotřebovali ke své obživě polnosti, pastviny a lesy. Tato skupina lidí žila v menších chalupách či domcích, které kolem sebe měly tak malé pozemky, že se na ně vešla snad jedině zahrádka nebo zahrada. To byli domkáři.
- Jen někdy byli domkáři zváni i majitelé hospodářství, ale musela být malá, jen o výměře tři až čtyři hektary. Postupem doby nebo v některých regionech se domkářům říkalo rovněž chalupníci nebo baráčníci.
I domkáři museli pracovat pro šlechtu
V dobách roboty ovšem nebyli domkáři zproštěni povinného „odvodu“ pro šlechtu. Zatímco sedláci museli robotovat s potahem, domkáři byli povinni vykonávat tak zvanou ruční robotu. Zejména v 18. a 19. století, kdy narostl počet drobných hospodářství a usedlostí, tvořily sedláci a domkáři/chalupníci početnou venkovskou komunitu.
Novinky domkářům neprospěly
Poddanství bylo v roce 1848 zrušeno. V praxi začalo docházet k rozdělování-tříštění půdy. Umožňovala to nová právní soustavy z let 1868–1869, zahrnující i volnou dělitelnost půdy. Vzrostl počet zemědělské chudiny. Domkáři neměli prostředky na nákup nebo pronájem půdy a když, neměli peníze k nákupu mechanizace. Nedokázali zavést moderní metody hospodaření, které ovládaly dobu. Úroveň domkářů na sklonku feudalismu značně klesla.
- Často museli dojíždět do města za prací,
- odcházeli i na sezonní práce do zahraničí
- nebo se tam stěhovali (například do Bavorska, do Rakouska),
- jejich potomci hledali práci a bydliště mimo rodnou ves.
Životná úroveň domkářů byl velký sociální problém.
Baráčnický spolek
Něco naprosto jiného jsou „baráčníci“ ve smyslu členové baráčnického spolku. Ten byl založen v Kolíně roku 1873 jako „Vlastenecká dobročinná obec baráčnická“. Nejednalo se majitelé baráčků. Pojmenování spolku vzniklo od názvu hostince, kterému lidově říkali „Baráček“. Rozšířil se i do jinách míst. Původně se Baráčníci starali o podporování vdov, sirotků, chudiny. Činnost byla spojována s projevy vlastenectím, udržováním národních zvyků a folklóru. Po roce 1989 Baráčníci obnovili svou činnost.
Ilustrační foto: pixabay.com