Fóbie z řízení auta přichází na ženu většinou po větší přestávce, kdy neseděla za volantem. Bývá to zejména v mateřství. To je doba, kdy také víc spoléhá na to, že bude s miminkem (dětmi) vozena – a propast se prohlubuje, fóbie narůstá. Mnohdy ženě k návratu za volant brání manžel na sedadle spolujezdce.
Dříve to šlo
Žena mohla být průměrně obstojný jezdec. K babičce, ke tchýni, do okresního města na nákupy… Stará škodovka byla spolehlivá a tak jednoduše se ovládala… Ale pak přišly děti. S malým miminkem si netroufla sama jezdit – jednak strach o ně, a pak také těch úprav! Připevnit autosedačku, složit a naložit kočárek. A co v zimě, když je auto vymrzlé a omrzlé? Přece nebude škrábat sklo, když jí doma děcko brečí. Však on ji manžel (táta, tchán, švagr) odveze na potřebné místo.
Nevracet se za volant s vlastním mužem po boku
Pak manžel koupí jiné auto, větší, novější. Nabídne ji, ať si za to sedne. V ten moment to začne. Dosud sebevědomá a rázná maminka se mění v uzlíček nervů. Uši a tváře ji hoří, plete si pravou a levou stravu, při couvání točí volantem naopak, kulisa řadící páky je jakoby nějaká jiná, takže se rozjíždí na trojku, přeskáče křižovatku, rychle pustí spojku a motor ji chcípne.
A vedle manžel: „Jak držíš ten volant? Za deset minut dvě, to neznáš? Neslyšíš motor? Vždyť tě prosí o přeřazení! Kam to koukáš? Jeď, máš červenou! Spojka! Brzda! Plyn! Tak jeď, necourej se! Proč zajíždíš ke krajnici? Tady nemůžeš stát!“ A zoufalá žena vystupuje, opírá se o svodidlo, pláče, klepe se. Manžel vztekle přesedá na místo řidiče, jede se domů, a s brekem, a už si za to nikdy neasednu.
Ne, tak takhle by to k ničemu nevedlo. Máte-li po delší přestávce znovu sednout za volant, musíte se spolehnout sama na sebe. Jedině tak získáte ztracenou technickou dovednost v řízení auta a sní i ztracené sebevědomí. Zbavíte se strachu, oné fóbie z řízení.
Jak na to?
- Jestliže nemáte k dispozici nějaký vlastní menší vůz, poproste rodiče či tchána, aby vám občas půjčili své auto. Nežádejte o to kamarádku, půjčená věc se nejčastěji rozbije, tak ať to přinejhorším zůstane v rodině.
- Jakmile budete mít chvilku, jezděte a jezděte. Nejdřív po okreskách. Volte čím dál vzdálenější cíle.
- Jezděte zásadně sama.
- Na nějaké bezpečné odlehlé cestě do kopce zastavte. A do zblbnutí zkoušejte rozjet se do kopce jen s použitím spojky. Vyzkoušejte si, že se nic nestane, když vám při rozjezdu auto o deset centimetrů couvne. Držte vůz na spojce a radujte se z toho, jak jej ovládáte.
- Najděte si nějaké široké místo, kde budete trénovat couvání. Ideální jsou třeba odstavná parkoviště u fotbalových stadionů, která slouží i cvičným jízdám. Možná tam budou pneumatiky. Vystavějte si koridor a zkoušejte do něj zacouvat. Pozpátku. Čumákem se vám nikdy nepodaří zajet před barákem do řady aut.
- Pak pozvěte babičku nebo tchýni na výlet.
- Začněte jezdit sama nakupovat.
- A pak nabídněte manželovi, že ho odvezete z firemní pijatyky.
- Opravila jste si dnes meke-up ve zpětném zrcátku? Asi jste už fóbii z řízení překonala.
Ilustrační foto: scx.hu
1 komentář
Přesmě tohle seděje v naší rodině. Máma dostala auto, ale je po mateřské, takže je vlastně začatečnice. Táta na ní na sedadle spolujezdce řve co má dělat a co ne. Mezi nimi je ale dvacetiletý rozdíl v řízení… Máma chce radši jezdit sama, protože má o nás strach a nervuje jí každý náš pohyb. Žadný takovýhle článek jí ale nepomáhá… No, uvidíme, jestli se řízení vzdá a nebi jestli bude stejně zapaleně jezdit jako můj táta…:-)