Vymalovat dětský pokojíček, ostatně jako i celý dětský pokojíček zařídit, je úkol, do kterého se hlavně některé ženy doslova „vrhají“ s obrovským nadšením. Bohužel důvodem tohoto nadšení častokrát nejsou potřeby dětí, ale matčin komplex nebo nesplněné dětské přání, které chce dodatečně realizovat v příbytku vlastních potomků. Ovšem i při malování dětského pokoje platí, že méně znamená někdy více.
Jak vymalovat dětský pokojíček?
Hygiena a zdravotní nezávadnost nade vše
Prvním a nejdůležitějším faktorem by měly být nároky hygienické. Dětský pokojíček musí být čistý a světlý. Rodiče by měli počítat s tím, že mohou nastat situace, kdy bude třeba malbu opravit (i odbliknutí kojence může mít takovou razanci, že žasneme – kde se to v tom drobečkovi stalo?). Pro je vhodné mít někde při ruce zbytek stejného odstínu malířského nátěru. Ono vůbec okolí dětské postýlky velmi trpí, je-li přistavena ke zdi. Někteří lidé se z doměle praktického hlediska uchylují k „omyvatelným“ nátěrům. Zkušenosti jiných lidí prověřily, že je někdy problém hygienicky čistě omýt i nátěr omyvatelný, a hlavně velký problém nastává při změně dispozice místnosti – jediná cesta bývá omyvatelný nátěr seškrabat.
Při malování dětského pokojíčku musíme dbát i na hygienickou nezávadnost nátěrové hmoty. Proto používáme jen osvědčené přípravky, které odpovídají hygienické normě a jejichž složení je známo. V dětském pokojíčku neexperimentujeme s neznámými hmotami neznámých výrobců, i kdyby měly být za sebenižší cenu.
Barvy, barvičky
Dětský pokojíček obvykle malujeme světlými a teplými barvami. Nemusí být jen v pastelových tónech, můžeme zvolit i syté odstíny: žloutkový, malinový, azurový, pomerančový. Vzhledem k předpokládáným možným „úrazům“ je docela praktické používat již namíchanou nátěrovou hmotu, kterou pak v případě dodatečných oprav dokopíme v přesně stejném odstínu. Tónované barvy se zdají být dražší než barva bílá. Ale spočítejme si, kolik stojí tónovací pigmet pro domácí míchání – a jsme na stejných penězích. (A „chyťme“ přístě stejný odstín…).
„Veselé“ malby na stěnách: Inu…
Chůzí po tenkém ledě je připomínat tendence malovat na zdi dětského pokoje „veselé“ obrázky. Tady někdy nastává ono plnění si vlastního přání. (Moji rodiče mi to nedovolili, a já tenkrát tolik chtěla mít na stěně Mickeyho Mouse, jako měla kamarádka…) Ovšem nezabránili rodiče průniku „mikimause“ do dětského pokojíčku proto, že měli dobrý vkus?
Je velmi obtížné někdy vysvětlovat, že základ estetického cítění musí být dítěti podáván už s mateřským mlékem. A že se vyplatí dodržování základních výchovných principů – v tomto případě postupu od jednoduchého ke složitému, od malého množství k většímu.
Diskuse na toto téma samozřejmě končí námitkou protistrany: !“Ale nám se to líbí, je to naše osobní věc, do toho nám nikdo co mluvit.“ Což je samozřejmě pravda, k níž nelze nic víc dodat.
Pokojík pro …náctileté
Odrostejší chlapce by mohlo bavit, když mu dovolíte pokojík si vlastnoručně vymalovat. Udělejte s ním dohodu – vše je dovoleno, třeba i graffiti, ale klasickým malířským materiálem a pod slibem, že až ho to omrzí, sám malbu seškrábe.
Dívky si zřejmě budou jako projev originality přát barevný strop. Pochvalte je za nápad a připomeňte, že jste si to v jejich věku také přáli. Okamžitě změní názor. Jsou-li názorově pevné (viz foto), čeká nás za tři roky perná práce při návratu k bílé.
Foto: Autorka