„Běž a omluv se,“ byl a je jeden z nepříjemných rodičovských příkazů. „Ale co mám říct,“ ptá se dítě. Jenže forma omluvy nedělá potíže jen dětem. Ani někteří dospělí nevědí, jak se omluvit. A bohužel někoho nenapadne ani to, že se za nějaký svůj čin omluvit musí. Jak se omluvit? A které omluvy naopak jen přilijí oheň do ohně? A co může způsobit omluva nikdy nevyřčená?
Za co se omlouváme?
Omluva je slovní vyjádření lítosti nad tím, co jsme učinili, řekli nebo svým jednáním zapříčinili. Poškozena nemusí být jen jedna osoba, ale i skupina lidí. Omlouváme se tomu, koho náš špatný skutek přímo poškodil. Může to být:
- hmotná škoda,
- citová újma,
- společenské poškození.
Peníze nestačí
Způsobíme-li někomu hmotnou škodu, patří k omluvě i její úhrada, respektive zajištění opravy.
Příklad: Když někomu rozbijeme okno či vyplavíme byt, způsobili jsme nejen hmotnou škodu, ale také dočasně snížili kvalitu jeho bydlení a přidělali mu starosti s opravou. Nestačí jen říct: „Omlouváme se, tady máte tisíc korun.“ Jediná možná omluva je: „Omlouvám se, okamžitě zajistím a uhradím opravu, uklidím pozůstatky škody.“ Tato nabídka musí zaznít hned a pevně, i když pak dohoda bude třeba jiná (poškozený se spokojí s penězi a opravu a úklid si udělám sám).
Omluva tomu, komu náleží
Omlouváme se přímo poškozenému, a to bez ohledu na jeho (a náš) věk a společenské postavení. Omluvíme se dítěti, omluvíme se svému podřízenému.
Jestliže svým konáním poškodíme skupinu lidí (pracovní kolektiv, sportovní družstvo), omluvíme se celému kolektivu, nechodíme s omluvou za každým jednotlivě.
Lepší později než nikdy
Omlouváme se tehdy, když si své nevhodné konání uvědomíme v celém jeho dosahu. A až tehdy, když nám „vychladne hlava“, zvlášť víme-li o sobě, že jsme cholerici. Je lepší si omluvu dobře rozmyslet, než v rozčílení způsobit další nepříjemnost. Ale nesmíme čekat tak dlouho, že nám přijde omluva jako zbytečná, že byl náš čin už „promlčen“. Zejména v introvertních lidech může nevyslechnutá omluva narůstat do dlouhodobého problému a pocitu křivdy (typické „dětské křivdy“, které si asi každý v duši nese až do smrti).
Jak se neomlouvat
Omluva musí být vyřčena jasně a upřímně. Jako omluva nepůsobí, když přijdeme za poškozeným a řekneme: „Chtěl/a bych se omluvit za své konání.“ Druhá strana se na nás zlobí, proto se můžeme dočkat odpovědi: „Chtít je něco jiného než udělat. Tak se omluv.“ Správné znění je přímé: „Omlouvám se za své konání.“
K omluvě ani nepodáváme žádné vysvětlení mimo svou osobu. Neřekneme: „Promiň, že jsem na tebe tak vyjela, ale když mě tak rozčílil šéf…“ Tím přenášíme zodpovědnost za své konání na šéfa. Chceme-li čin zdůvodnit, musí to zní jinak: „Promiň, že jsem na tebe tak vyjela. Naštval mě šéf a já nedokázala zvládnout svou špatnou náladu.“
Když potlučeme rodinné (nebo mužovo) auto, neomlouváme se: „Promiň, ale ono to tak klouzalo…“ Řekneme na rovinu: „Promiň, nezvládla jsem řízení na kluzké silnici.“ Zní to skoro stejně, ale účinek je úplně odlišný.
Za co se neomlouváme
- Neomlouváme se za malichernosti, které jsme nemohli ovlivnit.
Když přijdeme na schůzku s promočeným účesem, neomlouváme se za to, že vypadáme hrozně, protože nás po cestě chytil déšť.
Jestliže k nám nečekaně přijde návštěva a my finišujeme s přípravou oběda, neomlouváme se za nepořádek v kuchyni (omluvit by se měla neohlášená návštěva). - Neomlouváme se za činy manžela, partnera, kolegy, kamaráda a rodičů.
To jsou dospělé a svéprávné osoby, za jejichž chování my neneseme žádnou odpovědnost. - Naopak se omluvíme za chování svých dětí, ale až po jejich omluvě poškozenému, a tak, aby o tom děti nevěděly.
Omluva za činy dětí ale musí být jiná, než jejich vlastní. Musíme si být vědomi, že z činů dětí viní poškození i rodiče. Nebudeme tedy říkat: „Promiňte, ona je teď v pubertě, a tak jí někdy ujede pusa.“ Poškozený chce slyšet něco jiného. Třeba: „Promiňte, udělali jsme někde chybu ve výchově. Ani puberta není důvod k její prostořekosti. Doma sjednáme nápravu.“