Onikání a onkání je způsob, jak hovořit s jiným člověkem, jako by on u toho nebyl. Při onikání používáme 3. osoby čísla množného, při onkání 3. osoby čísla jednotného. Onikáním se vyjadřovala úcta, onkání se naopak používalo při hovoru s osobou méně váženou – se služebnictvem, s hodnostně podřízeným nebo s dětmi. Současná čeština už onkání a onikání nepoužívá, ačkoliv se nejedná o nespisovné tvary. Jsou pouze archaické.
Vítám jich u nás/ Vítám ho u nás
„Onikání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 3. osoby množného čísla, čímž si prokazujeme úctu. Onkání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 3. osoby jednotného čísla,“ dočteme se ve slovnících. Užívání onikání a onkání je ovšem v dnešní češtině už prakticky mrtvé (kromě některých vzácných reliktů v nejstarší generaci českých mluvčích).
Aby se nepletlo, komu onikat a komu onkat, stačí oba způsoby přirovnat k vykání a k tykání.
- Vykání je vlastně užívání 2. osoby množného čísla slovesa „být“. Onikáme tomu, komu bychom v jiném případě vykali. („Vítám jich u nás,“ onikáme.)
- Tykání je používání 2. osoby jednotného čísla slovesa „být“. Takže se onkalo se osobám v podřízeném postavením nebo dětem. („Vítám ho/ji u nás“, onkáme.)
F. L. Věk onikal, i když byl vlastenec
Onikání a onkání přešlo do češtiny z němčiny. Používalo se především v 18. století. Asi největší „smršť“ onikání a onkání v současné době český národ zažívá při reprízách televizního seriálu F. L. Věk.
- Vrchnosti FLV oniká „Vrchnosti, ráčej prominout…“,
- panně Márince onká: „Panno Márinko, četla tu knížku?“
Čeští obrozenští vzdělanci přitom sehráli úlohu skupiny prosazující nahrazení zájmena „oni“ tvarem „vy“. V F. L. Věkovi vložil Jirásek záměrně do úst českému vlastenci V. Thámovi nečeské onikání – jako projev jeho příklonu k němčině. Stejně tak se objevuje kritika „německého“ onikání v Jiráskově románu U nás.
„Pane Kohn, měl bych pro nich nabídku…“
Téměř do poloviny 20. století onikání v některých českých vrstvách ještě přežívalo:
- prostí příslušníci nejstarší generace v té době přijímali takové oslovení jako projev zdvořilosti,
- zatímco příslušníci mladších generací je už hodnotili jako substandardní, nespisovné.
V první polovině 20. století se onikání přisuzuje zejména židovské komunitě. Mistrným způsobem tento styl řeči využíval ve svých dílech Karel Poláček. Jeho literární postavy si onikali i onkali nejen v židovském prostředí (například Načeradcovi v Mužích v ofsajdu). Svérázný způsob nepřímého oslovování (ještě složitějšího, než prosté onkání) připsal Políček i dvěma znesvářeným bratřím v Hostinci U kamenného stolu).
- Onikání v současné době nejvíc známe z židovských vtipů. Případně je onikání použito jako signifikantní gramatika židovské společnosti.
Onkání a onikání v jiných jazycích
„Kromě češtiny se onkání vyskytuje i ve švédštině, finštině, italštině a polštině. V polštině nezaniklo a i nadále je tam převládající zdvořilostní formou. Španělština oslovování ve 3. osobě používá taktéž – ve významu vykání – a to i pro množné číslo – zájmena tú (2. os. jedn. č.) resp. vosotros (2. os. množ. č.) se nahradí usted resp. ustedes. Portugalština oslovování ve 3. osobě používá taktéž – ve významu vykání – a to i pro množné číslo – zájmena tu (2. os. jedn. č.) resp. vós (2. os. množ. č.) se nahradí você resp. Vocês,“ uvádí slovník.
Ilustrační obrázek: pixabay.com