Pračka Tatramat, lidově zvaná „tatramatka“, byla první automatická pračka, kterou si mohly pořídit československé domácnosti asi od poloviny 70. let minulého století. Jak je z názvu patrno, vyráběla se na Slovensku, v Popradu, v národním podniku Tatramat. Jaká byla cesta „tatramatek“ na trh a kolik stála? Jaké bylo soužití s „tatramatkou“ v domácnostech?
Automatická pračka změnila svět
Ve 21. století si už nikdo nedokáže představit, jakou doslova „akcí“ bylo praní prádla ještě v šedesátých letech minulého století. V těch časech si už sice domácnosti běžně pořizovaly stroje na praní, ale ani s nimi nebylo praní jednoduchou prací.
- Bylo třeba věnovat tomu alespoň půl dne, v případě „velkého prádla“ i den celý.
- Samotná pračka nestačila, k ní byla zapotřebí ještě ždímačka. Někdy byly oba přístroje vbudovány do jedné skříně s dvěma motory a ovládáním.
- Prádlo do pračky se předem namáčelo (známe ze starších filmů – necky v prádelně, a nebo i vana v bytové koupelně plné namočeného špinavého prádla),
- vyvářka předem v prádelním kotli v prádelně, anebo v prádelním hrnci na sporáku v kuchyni.
- Z prádelního hrnce se vřelé prádlo přesunulo do pračky (a u ní pro kontrolu stát),
- pak prádlo přeložit do necek /vany a v několika vodách vymáchat (v poslední lázni namodřit a naškrobit),
- mokré, těžké a studené prádlo po máchání vytahat a přeložit do ždímačky,
- pro bezpečnostní kontrolu stát u ždímačky.
- A teprve pak pověsit.
Pradlena (protože praní byla výsostně ženský práce) si za celý proces praní nesedla. A v té době nikoho nezajímalo, že je z praní unavena. Když bylo doma mimino, musely se pleny vyvářet, prát, máchat a ždímat každý den.
Není divu, že když se koncem šedesátých let začaly objevovat zprávy o pračkách automatických, a když se na počátku 70. let automatické pračky začaly prodávat (nejdřív řídce a ve velmi omezeném množství), toužil po ní každý. Kdo ji doma měl, vzhlížel k „automatce“ skoro jako k pohanskému domácímu božstvu, a zcela po právu.
Automatická pračka Tatramat: Zázrak s francouzskými kořeny
S výrobou automatických praček pro domácnost s maximální hmotnotsí náplně do pěti kilogramů začal roku 1968 národní podnik Tatramat v Popradu (předtím Tatrasmalt Matejovce) na základě zakoupené licence od francouzské firmy Viva Haubordin – Lez – Lille. Jednalo se vrchně plněnou, neodpruženou pračku typu Tatramat 241. V roce 1972 továrna začala vyrábět automatické pračky Supertatramat, Tatramat 352 a 353, do kterých se prádlo vkládalo zepředu.
Pračka Tatramat měla 15 pracích programů včetně programu na vlněné prádlo a program úsporného praní.
Cena? Tři průměrné měsíční platy
Počátkem 70. let stála automatická pračka Tatramat asi šest tisíc korun. Průměrná mzda tehdy byla dva tisíce korun. V přepočtu na průměrné platy ve druhé dekádě 21. století to je, jako by stála devadesát tisíc korun. Ani tehdy – jako dnes, málokdo dosahoval statisticky průměrného platu.
Nedostatkové (podpultové) zboží
Zájem o „tatramatky“ mnohonásobně převyšoval počet kusů v prodejnách. A protože tehdy bylo naprosto obvyklé tak zvané „prodávání pod pultem“ (to znamenalo přednostně prodat zboží někomu známému, anebo za úplatek), na „obyčejného“ zákazníka se nedostávalo.
V den, kdy měly automatické pračky „přijít do prodejny“, lidé na ně staly ve frontě mnohdy i přes noc. Když pračka na veletrhu získala zlatou medaili, prodejny elektro začaly vytvářet pořadníky pro zájemce.
Pračka pro rodiče „Husákových dětí“
Koupěschopnost automatické pračky umožňovala i fakt, že počátkem 70. prosazoval stát „propopulační“ politiku na zvýšení porodnosti (porodní boom „Husákovy děti“) a zlepšily se podmínky pro získání tak zvané novomanželské půjčky, z níž bylo možno automatickou pračku Tatramat zaplatit.( V Tuzexu nebo v Merkurii se daly v omezené míře a mnohem dráž koupit i automatické pračky zahraniční výroby, ale na ty se novomanželský půjčka nevztahovala.) Úvěr bylo možno čerpat až do výše 30 000 Kčs, což tehdy činilo přibližně 1,5 násobek průměrného ročního příjmu. Půjčky se poskytovaly na výdaje spojené s bydlením.
Život s automatickou pračkou
Převážná většina mladých lidí, kteří zejména si automatickou pračku Tatramat pořizovali, žila v panelových bytech. Protože bylo zvykem umisťovat pračky do koupelny (návyk z doby, kdy ke praní byla zapotřebí i vana), musela se domácnost naučit nejen pračku obsluhovat, ale také s ní „žít“.
Problémy někdy způsobila krátká hadice vývodu se špinavou vodou, která se napojovala (jako v současné době) do kanalizace. Lidé pračku vypouštěli do umývadla nebo do vany.
- Z umývadla se někdy uvolnila, „vyskočila“ a proud špinavé vody skončil v lepším případě na podlaze, v horším případě prosákl do bytu pod majitelem pračky.
- Při způsobu vypouštění do vany museli být pozorní ti, kteří se chtěli právě v době praní vykoupat.
Tatramatka Skokan, Klokan, Šemík, Rodeo
Ještě větší „veselí“ zažívali některé domácnosti v osmdesátých letech. To byly vyvinuty a na trh se dostaly pračky Tatramat řady 245. Byly menší, na menší objem prádla (oceňovaly hlavně mladé matky pro denní vyvářku plen), ale…
Tyto pračky (vyráběly se a prodávaly do konce 80. let) si vysloužily přezdívky Šemík, Klokan, Skokan, Rodeo… Při odstřeďování a závěrečném ždímání totiž skákaly. Ať byly na podlaze laboratorně rovné a hladké, nebo na podlaze jakékoliv jiné, skákaly. Skákaly do takové vzdálenosti, že by se bývaly byly i odtrhly od připojení k vodě, což naštěstí tvořil „husí krk“ se značnou tolerancí.
Nepomohly žádné domácí „vychytávky“ šikovných českých ručiček. Opraváři to už ani nepovažovali za závadu, ale za vlastnost, projev. Jediná účinná metoda byla na pračku se posadit. Polštář vedle pračky byl v té době poměrně normální jev. Majitelé pračky si jej podkládali pod sebe, protože po závěrečném máchání ve studené vodě vrchní poklop pračky studil.