V České republice se ročně rozvádí kolem 30 tisíc manželství. Ve školních třídách jsou v menšině děti, jejichž rodiče setrvávají v prvním a jediném manželství, a které nemají nemanželské sourozence. Rozvod manželství je počátkem 20. let 21. století snadný, rychlý a více méně i diskrétní. Rozvedená žena (nebo muž) nemá „na čele“ sebemenší společenské stigma. S trochou nadsázky lze říct, že rozvod manželství je v současné době způsob řešení manželského konfliktu tou nejsnadnější cestou. Je to dobře? Je to špatně? Prostě je to tak.
Rozvod provázejí zjitřené emoce
Když odhlédneme od dětí (kterých se – nezapomínejme – rozvod manželství rodičů častokrát velmi bolestně dotýká), mohl by se rozvod přirovnat k zániku obchodní společnosti. Vše lze vyřídit po právní stránce. Zákon o rodině (94/1963 Sb.) pamatuje na skoro všechny situace. A buď manželé sami, a nebo jejich advokáti, mohou rozvod vyřídit doslova „od stolu“.
Jenže rozvod manželství provází i něco neuchopitelného, s čím paragrafy nepočítají – lidské emoce. Jestliže oba manželé nejsou tak „vysoko nad věcí“, aby mohli se svým partnerem hovořit naprosto klidně, věcně a bez rudé clony před očima nebo staženého hrdla, je nejlepší svěřit vyřízení rozvodu advokátní kanceláři. A to zejména tehdy, jedná-li se o tak zvaný sporný rozvod.
Advokát něco stojí, a není to zrovna málo, ale figuruje-li v rozvodové při také výživné na děti a majetek, šetření není na místě.
Někdy je rozvod manželství jediné východisko
Rozvod manželství je spásným řešením v situaci, kdy soužití ztěžují nějaké patologické jevy: alkoholismus, gamblerství, agresivita, týrání (i psychické), nechuť trvale pracovat a přispívat na domácnost a výchovu dětí, kriminalita, chorobná žárlivost, opakovaná nevěra. Nezáleží na tom, který z manželů se tak projevuje. V takovém případě je rozvod manželství určitým vysvobozením i pro děti.
Sňatků ubývá, procento rozvodů se zvyšuje
Specialisté (sociologie, psychologie i právo) se shodují, že institut manželství má čím dál menší váhu. Mnohem hůře se do něj vstupuje, ale o to snadněji z něj vystupuje. Jestli se vztah k „posvátnému svazku“ někdy změní, není v laických silách odhadnout.
Trocha čísel
- V padesátých letech se průměrně uzavíralo 70 tisíc manželství ročně a 10 až 15 procent párů se rozvádělo.
- V 70. letech ročně vstoupilo do manželství průměrně 90 tisíc snoubenců, 27 až 30 procent sezdaných lidí se rozvádělo.
- Po roce 1990 začala klesat křivka uzavřených manželství, ale nezastavil se plynulý nárůst procent rozvodů.
- V roce 2010 uzavřelo manželství 46746 párů. K rozvodovému stání přišlo 30783 dvojic. Jednalo se samozřejmě o manželství uzavřená v jiném roce, ale i tak se v roce 2010 vyšplhala křivka rozvodovosti na 50 procent (údaje ČSÚ).
Rozvodové problematice se budeme na stránkách frau.cz dále věnovat.
Infografika: ČSÚ
2 komentáře
Rozvod je vždy věcí citlivou, někdy minimálně pro jednu stranu „rozvodové pře“ asi i dost bolestnou. Lehko se o tom píše a čte, hůře se to v reálu prožívá. Mám za to, že rozvodů, ke kterým je přistupováno po vzájemné dohodě tak nějak „sportovně“ a „bezbolestně“, těch je jako šafránu. Některé odborné psychologické prameny uvádějí, že doba psychického „zotavení se“ po rozvodu (někde dokonce použili i tvrdé slovo „resocializace“) může pro někoho být až 5 let, zpravidla jsou to však cca 2 roky. Než to všechno nějak „přebolí“, než se ty různé jizvy na duši zahojí, než se ty věci „usadí“, než se některé zážitky a prožitky „zapouzdří“. Nechci zde však nějak planě obecně filosofovat. Takže konkrétně: Mám opakovanoiu osobní zkušenost, tedy v rozpětí několika desetiletí dva rozvody za sebou, S oběma bývalými manželkami jakž takž kamarádsky vycházím a nestydím se přiznat, že obě pro mě b životě hodně znamenají. Nezapomenu nikdy na jejich narozeniny, svátek, popřát na jim Vánoce a na Nový rok, někdy při našich výročích si i zavoláme, s odstupem doby nezaujatě zavzpomínáme. Jednou za delší čas zajdeme na nějaký ten oběd pomluvit společné známé, kteří patrně pomlouvají nás. Takže řekl bych, že vše kolem rozvodu je především o kultivovanosti, zregulování těch autorkou zde zmiňovaných emocí a hlavně o tom, že i když ten svazek nebo i vztah tedy končí, není prostě možné úplně škrtnout toho partnera ze života. Stává se trvalou součástí našeho dalšího života ať to chceme nebo nechceme, ať si to připustíme nebo nepřipustíme, uvědomujeme nebo i neuvědomujeme. O dopadech rozvodů na děti, zejména ty nezletilé, na jejich psychiku, to by byl komentář delší než samotný článeček, to je na samostatné téma. Rád bych si tady přečetl osobní dojmy a pohledy rozvedených paní (nebo i rozvedených pánů). On si třeba málokdo umí férově přiznat (i sám sobě), že byly doby, kdy ten partner, od kterého odchází, pro něj byl velmi důležitý a maloval si s ním pohádkovou budoucnost až do společného stáří. Změna postoje přichází tak po dvou, třech, čtyřech, sedmi, jedenácti, čtrnácti i více létech. Já jsem se poprvé rozvedl po roce a půl trvání svazku, kdy jsem brzy po jeho uzavření věděl, že to byl omyl a podruhé po čtvrt století společného relativně spokojeného života potom, kdy děti „vyletěly z hnízda“. A jak jste to měli Vy?
Ta čísla jsou fakt děsivá. Já si pamatuji že když jsem chodila na národku, byl ve třídě jediný případ že byla holka z rozvedeného manželství. A to se o tom skoro nesmělo mluvit jaká to byla společenská ostudA. To jistě nebylo v pořádku, ale dneska je fakt v každé třídě víc než polovina dětí z rovedených manželstvích. Jenomže ono se o tom už ani nemluví jak to je normální. Strejdové se doma střídají A děti si je pomalu ani nepamatují. A co dělají ti rozvedení tatínkové? To mě vždycky zajímá… Mají další děti nebo se jen někde baví na zábavách? Eliška, Nymburk